Vážení čtenáři, dnešní zamyšlení bude osobní i systémové zároveň. Nedávno mi bylo 46 let. Mám skvělou rodinu – báječnou ženu a úžasné školou povinné děti. Stále mám i oba rodiče, kteří se blíží sedmdesátce, a dokonce i babičku, která brzy oslaví neuvěřitelných devadesát let. Právě ona mi po přečtení mých textů v Radničních listech vždy dá tu nejlepší recenzi. Možná se v tom poznáváte. Patřím ke generaci, která se ocitá v neúprosném sevření. Blížíme se k věku, kdy budeme velkou část své energie věnovat péči o stárnoucí rodiče, a přitom budeme stále tou nepostradatelnou podporou pro své děti – ať už na studiích, nebo při jejich prvních krocích do samostatného života. Říká se nám „sendvičová generace“. Jsme náplní mezi dvěma krajíci zodpovědnosti. Na jedné straně prožíváme radosti a starosti s dospívajícími dětmi, na straně druhé s láskou a obavami sledujeme, jak našim rodičům a prarodičům ubývají síly. U mé babičky je to již znát naplno, její věk si žádá mnohem více péče a ochrany – zdravotní i sociální.


V tom všem jsme jako rodina měli obrovské štěstí na její sousedy. Na lidi, kteří zcela přirozeně a neformálně pomáhají starším v jejich domě. Ať už je to drobný nákup, kontrola, zda je vše v pořádku, nebo jen pár milých slov. Patří jim za to obrovský dík! Jejich pomoc je ukázkou toho, že komunitní a vzájemná sousedská výpomoc bude v budoucnu naprosto nevyhnutelná. Musíme si totiž přiznat, že spoléhat se jen na oficiální systém péče zřejmě nebude stačit. Nové domovy pro seniory či odlehčovací služby se nedají postavit za pár dnů. A i když už tyto instituce stojí, narážíme na další, ještě složitější problém: sehnat personál. Najít lidi, kteří jsou připraveni kvalitně a odborně odvádět tak náročnou práci, je stále těžší. Zvláště za nízké finanční ohodnocení a obecně smutnou prestiž, kterou sociální práce v naší společnosti má.
Protože nestačí jen mluvit, ale je třeba i jednat, připravuji v kontextu toho všeho na jednání zastupitelstva města návrh nového dotačního titulu. Ten by byl určen přímo pro domácnosti, které se s velkou intenzitou věnují péči o své blízké. Cílem je, aby bylo možné z této finanční podpory uhradit například nákup nezbytného vybavení, jako je polohovací postel, zaplatit drobné úpravy bytu pro lepší mobilitu, nebo aby peníze nabídly pečujícím tolik potřebnou podporu pro jejich vlastní psychické i fyzické zdraví. Je to malý, ale konkrétní krok, jak pečujícím rodinám alespoň trochu ulevit. Potřebujeme funkční a skutečně dostupnou síť služeb, která pečujícím rodinám podá pomocnou ruku.
Babička byla ztělesněním mého dětství. Pro nás s manželkou byla nepostradatelnou oporou v době, kdy naši rodiče ještě naplno pracovali a my jsme se snažili skloubit péči o malé děti s prací. Bylo neuvěřitelné sledovat, jak jí přítomnost našich kluků vlévá novou energii do žil a omlazuje ji. Dodnes si živě vybavuji noci, kdy jsem u ní jako kluk usínal za zvuku jejích ukolébavek – těch samých, které o třicet let později zpívala i svým pravnukům. Nikdy nezapomenu na chuť „hertepláků s mákem“ nebo obyčejného chleba se sádlem a kyselou okurkou. Teď se role obrátily a já hledám podporu, abychom jí jako rodina mohli vrátit alespoň zlomek té celoživotní lásky a péče. A upřímně, mám i jeden postranní cíl: konečně získat tajný recept na její legendární „bochánky“ se zelím a vepřovou pečínkou. Pokud by totiž toto rodinné know-how odešlo s ní, byla by to pro náš rodinný klan, a troufám si říct, že i pro celý světový gastro sektor, ztráta srovnatelná s vyhořením knihovny v Alexandrii.
Babi Bene, za všechno ti děkujeme a budeme tě navždy milovat.
Ing. Mgr. Jan Mochťák
(zastupitel, Pirátská strana)