Možná to slýcháte stále častěji. Možná patříte k těm, kdo to sami říkají, opakují a prosazují: „Zrušme inkluzi.“ Ať už stojíte na jakékoli straně, je dobré vědět, že inkluze je naprosto přirozenou součástí pedagogiky. Nejde ji zrušit, ale určitě musíme revidovat její aktuální postupy. Je smutné sledovat vyjádření některých pedagogů či ředitelů škol, kteří se k tomuto volání přidávají. Je to podobně absurdní, jako kdybychom se snažili zrušit podzim jen proto, že nemáme rádi déšť a ranní mlhy. Střídání ročních období tím nezměníme. Řešením je, že se na tento roční nečas připravíme. A stejně tak nezrušíme ani přirozenou rozmanitost dětí ve školách. Celá tahle zbytečná debata navíc zcela zakrývá zásadní problémy našeho školství: peníze, podpora pro učitele, moderní vybavení nebo lepší spolupráce s rodiči.
Inkluze není nic složitého a už vůbec ne nového. Stojí na jednoduchých základech: aby každé dítě mohlo chodit do školy blízko domova, aby jeho odlišnost (ať už je jakákoli) byla brána jako přínos, aby se mu dostalo potřebné podpory a aby učitelé, rodiče a další odborníci táhli za jeden provaz. Je to přístup, který učí děti empatii a toleranci pro reálný život. Naši rodiče nebo prarodiče zažili dobu, kdy se leváci ve škole museli přeučit na pravou ruku, protože to byla přece „norma“. Dnes nám to přijde jako nesmysl. Není dnešní volání po vyloučení některých dětí ze škol vlastně úplně to samé? Zkuste si sami upřímně odpovědět: Chtěli byste, aby vaše dítě, které má třeba jen větší potíže s řečí, je neposedné nebo má dyslexii, muselo chodit do speciální třídy plné dětí s podobnými problémy? Jakou by asi mělo šanci do života, kdybychom ho hned na startu oddělili od ostatních?
Místo zpochybňování se ptejme: Jak to zařídit, aby to fungovalo lépe? Tohle je cesta k řešení. Můžeme se inspirovat chytrými přístupy ze zahraničí, které radí dívat se na každé dítě komplexně – na to, co umí, jaké má zázemí, jak se cítí, co ho baví, jestli má kamarády a jaké má sny. Najednou vidíme celého člověka, ne jen diagnózu v papírech. A přesně o tomhle podpora dětí má být. Aby bylo jasno: nikdo nechce rušit speciální školy. Vždy tu bude malá skupina dětí s tak vážným postižením, že pro ně budou tyto školy tou nejlepší volbou.
Hlavní otázka inkluze tedy zní: Jak zařídit, aby naše běžné školy fungovaly pro všechny děti a aby na to učitelé nebyli sami? V západním světě se nyní velmi úspěšně rozvíjí přístup, kdy mají učitelé k ruce své kouče. Upřímně, v aktuálním stavu českého školství si něco takového lze jen těžko představit. A právě proto je nutné soustředit se na základy. Pojďme se konečně bavit o skutečných řešeních. Třeba o menších třídách, čemuž nahrává i fakt, že se teď rodí méně dětí. Pojďme se bavit více o požadavcích na práci asistentů nebo o tom, jak dostat tolik potřebné psychology do škol.
Proto až zase příště uslyšíte, že by se měla inkluze zrušit, s úsměvem dotyčného opravte. Řekněte mu, že to nejde. Lidskou solidaritu přeci taky nezrušíte. Ale navrhněte: „Pojďme se raději bavit o tom, jak to konečně udělat pořádně, aby naše děti dostaly tu nejlepší šanci na spokojený život.“ Přeji všem dětem, rodičům i pedagogům co možná nejpohodovější školní rok!
Ing. Mgr. Jan Mochťák
(zastupitel, Pirátská strana)