Vážení spoluobčané, na začátku července jsem jako váš zastupitel veřejně vystoupil proti konání koncertu kapely Ortel na zámku. Učinil jsem tak z hlubokého přesvědčení, že město má plnou odpovědnost za to, jaký vzkaz vysílá prostřednictvím svého majetku. Nejednalo se mi o cenzuru, ale o princip odpovědné správy: město nemá být soudcem vkusu, ale dobrým hospodářem, který si chrání svou zahradu před někým, kdo by mu na ní chtěl pálit nábytek. Následná debata přinesla celou škálu reakcí. Od úsměvných analýz mého intelektu, ve kterých jsem příliš neobstál, až po nepříjemné vzkazy na hraně fyzických výhrůžek. Co mě však skutečně znepokojilo, byla liknavost a opatrnický postoj některých dalších představitelů města, kteří se zbavovali odpovědnosti. Za zcela nepřijatelné pak považuji tvrzení, že jsem svým postojem akci jen zpropagoval. Takový přístup vnímám jako projev pasivity, alibismu, „opatrnického čecháčství“. Chci vás ujistit, že takový postoj u mě neuvidíte – jsou chvíle, kdy zkrátka nelze mlčet, bez ohledu na to, zda je to politicky výhodné. Závěrem je třeba říci, že město prostě nemělo poskytnout své historické prostory skupině, kterou pro její spojitost s projevy nesnášenlivosti sleduje Ministerstvo vnitra či PČR. K celé této zbytečné kontroverzi by nikdy nedošlo, pokud by vedení města na samém počátku postupovalo s větší prozíravostí, odborností a citlivostí!

Některé reakce však odhalily hlubší problém naší veřejné diskuze. Na mou slušnou a argumenty podloženou výzvu, adresovanou vedení města a zastupitelům, reagoval jeden z představitelů SPD. Jeho odpověď, kterou nejprve poslal emailem a poté zveřejnil na sociálních sítích, zněla takto: „Já nesouhlasím například s Piráty, protože na rozdíl od nich nemám rád smažky, co chtějí nabízet drogy dětem. A vidíte, nevolám po vašem zákazu. Máme demokracii.“ Argumentační linie, kterou kolega zastupitel ve svém podnětu zvolil, je pro mě nadále zcela nejasná. Původní otázka o využití městského majetku se v takovéto reakci zcela vytrácí. Je nahrazena osobním útokem a urážlivým nálepkováním, které systematicky zamořuje náš veřejný prostor. A mne osobně to „otravuje“ taky. Proč se snažit o konstruktivní dialog, když víte, že pravděpodobnou odpovědí bude urážka místo argumentu? Do veřejné politiky jsem vstupoval se závazkem, že z mé strany nikdy neuslyšíte někoho označovat slovem „dezolát“, „smažka“, „progresivista“, „espéďák“ či cokoliv podobného. Pracujme na respektu a solidaritě. Pokud máme s někým odlišný postoj na různé věci, pak to neznamená, že začneme stavět bariéry a vzájemně se zpoza nich urážet či „cejchovat“. Místo abychom jen trvali na svém, hledejme kořeny našich neshod – v jejich pochopení leží cesta k pokroku. I když shoda není vždy možná, neznamená to, že je na místě se urážet; naopak je vždy nutné respektovat opačný názor jako stejně legitimní, jaký je ten náš. Především si však připusťme, že se můžeme mýlit. Jediný způsob, jak se chránit před vlastním omylem, je naslouchat druhým, snažit se jim porozumět, pracovat s fakty a být kritický v první řadě sám k sobě.

Tento text není jen reakcí na jeden konkrétní výrok. Je to výzva. Výzva k nám všem, abychom se nenechali strhnout k této zjednodušující komunikaci a požadovali od svých volených zástupců více. Skutečné výzvy, před kterými stojíme, jsou mnohonásobně složitější. Vezměme si třeba legalizaci některých zakázaných látek – když zůstaneme u onoho „zběsilého výkřiku“ kolegy zastupitele. Pojďme se seriózně bavit o tom, proč společnost s takovou lehkostí toleruje masivní škody způsobené legálním alkoholem a tabákem – od astronomických nákladů na léčbu až po tisíce zničených životů ročně – zatímco diskuze o regulaci méně rizikové marihuany vyvolává morální paniku. A to i přesto, že je dnes marihuana prokazatelně využívána plošně při léčení či pro úlevu od bolesti u mnoha nemocí – od zmírnění projevů Parkinsonovy nemoci, přes úlevu při onkologických chorobách až po obyčejnou mastičku na kolena, kterou si je doma schopen připravit každý z nás. Za sebe jsem přesvědčen, že chytrá a jasně daná regulace, nikoliv plošná prohibice, umožňuje státu kontrolu, omezí přístup mladistvým a z daní bude schopna přispět na prevenci a léčbu. To je diskuze, která vyžaduje data a odbornost.

Nic z toho se ale nemůže stát, pokud bude standardem politické komunikace sklouznout k urážkám, jakmile nám dojdou argumenty. Chtějme a vyžadujme víc. Chtějme debatu postavenou na faktech, ne na dojmech. Chtějme politiky, kteří se nebojí složitých témat a umí své názory obhájit věcně. Vzájemný respekt k oponentovi neznamená souhlas s jeho názory. Znamená pouze víru v to, že skrze střet poctivě myšlených postojů se můžeme dobrat k nejlepšímu řešení pro naše město. Prostějov a my všichni si zasloužíme politickou kulturu 21. století. A v neposlední řadě všem doporučuji i krapet nadhledu.

Přeji vám i vašim blízkým krásné dozvuky letních dnů a dětem pohodový vstup do nového školního roku. Vše dobré!

Ing. Mgr. Jan Mochťák

(zastupitel, Pirátská strana)