Všimli jste si toho také? Z veřejného prostoru se vytrácí síla rozumu a nahrazuje ji síla decibelů. Dříve lidé více věřili znalostem a přirozené autoritě, ale dnes bojujeme s něčím, čemu říkám „syndrom zadní lavice“. Předsedkyní třídy se už nestává ona pracovitá jedničkářka, která věcem rozumí, ale neumí tak hlasitě křičet. Přednost dostane nejhlasitější kluk, který sice plete podnět s přísudkem a v trojčlence se ztrácí, ale zato dokáže všechny rozesmát, trefně glosovat učitele a s vážnou tváří slíbit, že od příštího týdne poteče v automatech místo vody malinovka a budou zrušeny všechny prověrky. Tato situace se bohužel netýká jen politiky, ale prostupuje celou naší společností.
Dříve se člověk bál veřejně mluvit, aby se neshodil vlastní neznalostí. Dnes je to obráceně: odborník se bojí věcně argumentovat fakty, protože musí počítat s tím, že místo odborné oponentury sklidí vlnu osobních urážek na sebe i svou rodinu. Je smutné sledovat svět, kde se vědomosti stávají terčem agrese a kde jsou tyto útoky navíc často plné pravopisných chyb. V éře jednoduchých titulků se hloubka znalostí interpretuje jako arogance, zatímco neznalost se líbivě maskuje za „lidovost“. Kolektivní inteligence těchto samozvaných „absolventů vysoké školy života“, kteří jako by mezi sebou soutěžili o co nejhloupější urážku, pak nevyhnutelně klesá. Jejich společný úsudek se zastavuje na úrovni toho nejméně informovaného článku v řetězci – tedy našeho pověstného „předsedy třídy ze zadní lavice“.
Tento úpadek kritického myšlení už dávno překročil hranici absurdity. Na sociálních sítích dnes slouží „názor“ bez jediného argumentu jako neprůstřelný štít a my se v myšlení obloukem vracíme kamsi do jeskyní. Jako bychom v digitálním šeru tančili kolem obrazovek mobilů jako u prvního ohně, v nekritickém úžasu nad každým „zázrakem“, který nám algoritmus předhodí. Pod tlakem neustálého opakování nakonec zapomínáme na fakta i logické souvislosti. Je totiž mnohem jednodušší přijmout hlasitou lež za svou pravdu, než se snažit o vlastní úsudek v takto nastavené společnosti. Sledujeme pak politiky, kteří si pletou počasí s klimatem nebo ignorují realitu ekonomického a společenského vývoje stejně okázale, jako by ignorovali gravitaci. Cítíme to bohužel i u nás v Prostějově, například u zcela neřízené bytové politiky. Ta je postavena na bezhlavém rozprodávání městských bytů a slepé víře, že soukromý trh sám zajistí lidem dostupné bydlení – což je mimochodem experiment, který úspěšně neskončil NIKDE na světě. Výsledek této „víry v zázraky“ je drtivý: ceny bydlení v našem městě stouply za poslední čtyři roky až trojnásobně. Mladí lidé z Prostějova odcházejí, protože sehnat cenově dostupné bydlení je dnes pro ně na podobné úrovni jako velikonoční zázrak zmrtvýchvstání. Skutečná bytová koncepce se totiž nedá dělat jen tak od stolu. Odbornost není dar od Boha ani automatický výsledek voleb, ale tvrdě vydřená kompetence. Vyžaduje dlouhé hodiny studia dat, ochotu nechat své návrhy podrobit kritice skutečných expertů a také značnou dávku osobní pokory – tedy schopnost uznat, že v určité oblasti nejsem odborník, a nechat se vést těmi, kteří jí rozumí.
Je na čase si přiznat, že naše veřejná debata nutně potřebuje očistu. Žít v zemi, kde o naší společné budoucnosti rozhoduje spíše show, dojmy a líbivá hloupost než rozum a odpovědnost, je nesmírně vyčerpávající. Přestaňme se nechat opíjet sliby o „malinovce v automatech“ a začněme se ptát na konkrétní výsledky. Je to jako v letadle: svěříte řízení „nejvtipnějšímu“ cestujícímu z páté řady, protože slíbil, že poletíme rychleji, zadarmo a cestou si ještě dáme pár shybů pro posílení těla? Nebo vsadíte na pilota, který sice nedělá show, ale přesně ví, k čemu jsou všechny ty budíky na palubní desce? Já volím selský rozum a věcnou debatu bez urážek. Možná je to únavný boj, ale jak poznamenal T. G. Masaryk: „Lidé jsou rádi hloupí, ale nedělejte jim to jednoduché. Hádejte se a hádejte se s nimi.“ Pojďme jim to tedy v Prostějově přestat dělat jednoduché. Vtipy nás sice na chvíli pobaví, ale ty skutečné díry v silnicích ani v městském rozpočtu za nás „předsedové ze zadních lavic“ nespraví.
Jan Mochťák, Piráti