Biokoridor Hloučela, místo, kde se má zastavit čas, kde má člověk vypnout hlavu a prostě jen tak být. Jenže v poslední době mám pocit, že se nám ta naše pohoda nějak začíná vymykat z rukou.
Při svých procházkách kolem říčky často pozoruji ten cvrkot. Hloučele se ne nadarmo říká „Prostějovská Stodolní“. Plno lidí u občerstvení, vůně kávy, smích dětí a cinkání sklenic k tomu prostě patří. Je to společenský tep našeho města. Jenže tenhle tep se v posledních sezónách začal nebezpečně zrychlovat. A nemyslím tím tep srdce při příjemné procházce, ale rychlost, jakou kolem nás občas prosviští moderní technologie na dvou kolech.
Když ticho začne být nebezpečné
Elektrokola a elektrokoloběžky jsou úžasná věc – umožňují lidem, kteří by se dřív do sedla báli sednout, vyrazit ven. Je to skvělý nástroj pro aktivní život. Problém ale nastává v momentě, kdy se tyhle tiché střely potkají na úzké asfaltce s realitou běžného provozu v rekreační zóně.
Představte si: je krásný den, jdete v klidu po cestě, v ruce vodítko a přemýšlíte, co podniknete o víkendu. A najednou – bzzzum! Kolem vás se prožene elektrokolař rychlostí, za kterou by se nestyděl ani moped na okresce. Bez varování, v naprostém tichu.
Zatímco běžný cyklista do té rychlosti musí investovat vlastní energii a obvykle ji intuitivně koriguje, motor vám tu rychlost dá stabilně a „zadarmo“. Střet s osmdesátikilovým chlapíkem na těžkém elektrokole v pětadvacítce už není jen „ťuknutí“, ale pořádný náraz.
Strach o ty nejmenší (i ty nejstarší)
Největší obavy mám, když vidím maminky s kočárky nebo malé špunty, co prostě občas nečekaně změní směr a někam běží. Jsou to děti, ty nemají v hlavě radar. A pak jsou tu naši senioři. Lidé, kteří si na Hloučelu přišli odpočinout a jejichž reakční doba už logicky není jako v osmnácti. Pro ně je takový neopatrný „závodník“ na silničce nebo koloběžce skutečným zdrojem stresu.
Hloučela by měla být zónou klidu. Místem, kde nemusíte mít oči i vzadu na hlavě. Jenže u těch našich oblíbených občerstvení se to občas mění v nebezpečný slalom.
Co s tím? Zákaz je až to poslední
Žijeme v době, kdy je příkazů a zákazů až dost, a věřím, že většina věcí se dá vyřešit selským rozumem a domluvou. Jenže když ten selský rozum selhává, musíme se jako město zamyslet, jak tomu jít naproti.
Četl jsem o zajímavém řešení v Praze na Náplavce. Tamní prostor trpěl podobným neduhem – příliš mnoho lidí a příliš rychlá kola. Zavedli tam omezení rychlosti na 20 km/h. Není to nic, co by cyklistu zabilo, ale je to jasný signál: „Tady nejsi na Tour de France, tady jsi mezi lidmi.“
Nebylo by od věci uvažovat o něčem podobném i u nás? Neříkám hned stavět u každého stromu měšťáka s radarem. Spíš mám na mysli kombinaci chytrého značení a úpravy prostoru.
Co třeba informativní dopravní značky, které by už na začátku biokoridoru slušně, možná i trochu vtipně, upozornily, že vstupujete do zóny, kde má přednost pohoda a bezpečnost před osobním rekordem na Stravě? Nebo v těch nejkritičtějších úsecích, kde je koncentrace lidí nejvyšší, vytvořit na cestě vizuální prvky, které jezdce upozorní, že by měl zpomalit?
Moje vize: Hloučela pro všechny
Věřím, že se na tu naši Hloučelu vejdeme všichni. Sportovci, co si chtějí dát do těla, rodiny na nedělním výletě i ti, co si jedou na koloběžce na občerstvení. Ale musí tam fungovat ten základní prvek, který se z naší společnosti občas vytrácí – vzájemný respekt a ohleduplnost.
Bezpečnost u občerstvení není o zákazech, je o tom, abychom si to pivo nebo kávu mohli vychutnat v klidu, aniž bychom museli každých pět vteřin kontrolovat, jestli nám dítě nevběhlo pod rozjetou koloběžku.
Pojďme hledat cesty, jak Hloučelu udržet krásnou, živou, ale hlavně bezpečnou. Protože ta pohoda, kterou tam všichni hledáme, za trochu toho zpomalení rozhodně stojí. Co myslíte vy? Stačilo by nám jen pár značek a trocha ohleduplnosti, nebo už jsme v bodě, kdy bez jasných pravidel to nepůjde?
Lukáš Andrýsek
předseda Komise pro kulturu