Jsou věci, kterých si člověk začne všímat, až když se na své město dívá pozorněji – nejen jako jeho obyvatelka, ale také jako zastupitelka. Začne víc vnímat, kde chybí stromy, kde se lidé necítí bezpečně, kde se něco rozhodlo bez nich. A začne se ptát, jestli to nejde dělat jinak.
Já se ptám dodnes.
Za poslední čtyři roky jsem se kvůli tomu ozývala mnohokrát. Kvůli stromům, parkům, veřejnému prostoru, dopravě, informování občanů i tomu, jak město naslouchá svým obyvatelům. Někdy šlo o velké projekty, jindy o věc, která se mohla na první pohled zdát malá.
Jeden strom. Jedna ulice. Jedno veřejné projednání. Jeden podpis. Jeden hlas. Možná právě na těchto zdánlivých maličkostech se pozná, jaké město jsme.
Město není jen soubor budov, silnic, investic a čísel v rozpočtu. Je to především místo, kde žijí lidé. Ti mají právo vědět, co se v jejich městě děje, říct svůj názor, nesouhlasit a očekávat, že jejich hlas nebude jen formalitou. Tohle pro mě nikdy nebyla jen politická témata. Je to způsob, jakým přemýšlím o městě, ve kterém žiji.
Často se vydávám na cesty, při kterých se setkávám s představiteli místních samospráv. Vidím, jak různě lze město rozvíjet a přemýšlet o veřejném prostoru, zeleni i životě jeho obyvatel. A pokaždé si odvážím něco, co může být inspirací i pro Prostějov. Cestou domů si pak pravidelně kladu otázku: Jaký Prostějov chceme předat našim dětem?
Chci město, ve kterém se dobře žije. Město zelené, přívětivé a otevřené. Město, které dokáže myslet dál než k příštímu volebnímu období. Město, které chrání svůj veřejný prostor a umí se postarat o své parky, stromy, hřiště i náměstí. Město, které myslí na své občany, naslouchá jejich potřebám a nebojí se říct ne tam, kde by veřejný zájem měl ustoupit soukromému. Město s otevřeným a transparentním úřadem, kde se o veřejné peníze pečuje stejně zodpovědně jako o veřejný prostor.
A věřím, že takový Prostějov můžeme mít. Není to samozřejmost. A nebude to bez práce. Ale za ty čtyři roky jsem se naučila jednu důležitou věc: má smysl se ozvat. Má smysl ptát se. Má smysl trvat na věcech, kterým věříme. A má smysl nevzdat se jen proto, že je jednodušší mlčet.
Dnes píšu do Radničních listů naposledy v tomto volebním období. Neříkám tím ale sbohem Prostějovu ani tématům, kterým jsem se věnovala. Právě naopak.
Děkuji všem, kteří mi za ty roky napsali, zastavili mě na ulici, přišli na jednání, upozornili na problém nebo se jednoduše zeptali: „Proč se tohle děje?“ Každý takový hlas měl smysl.
Politika pro mě nikdy nebyla cílem sama o sobě. Je to způsob, jak věci měnit. Jak chránit to, co za ochranu stojí. Jak hledat lepší řešení. A jak vytvářet město, na které můžeme být hrdí.
Prostějov je moje město. Narodila jsem se tady, žiji tady a záleží mi na tom, jaký bude za deset, dvacet nebo třicet let.
A právě proto nechci přestat být zvědavá, ptát se, naslouchat a pracovat na tom, aby byl Prostějov dobrým místem pro život. Protože město není jen radnice. Prostějov jsme my všichni. A já věřím, že to nejlepší máme ještě před sebou.
Jana Jílková, zastupitelský klub Na rovinu! (STAN, TOP 09, Zelení) info@prostejovnarovinu.cz